sv. Františka /Xavera/ Cabrini / po 22. prosinec 2014

Pocházela ze severní Itálie. Od 24 let působila v charitativním řeholním instit... (pokračování)

Proč přijmout zákon o majetkovém narovnání?

Ve středu 20. června na webových stránkách Ministerstva kultury ČR (www.mkcr.cz/cz/zpravodajstvi/zpravy/deset-duvodu-proc-prijmout-zakon-o-cirkevnich-restitucich-138332/tmplid-228)zveřejnilo odpověď na deset bodů ČSSD proti majetkovému narovnání, dokument s názvem: "Deset důvodů proč přijmout zákon o církevních restitucích". Vzhledem k vysoké aktuálnosti tohoto tématu uveřejňujeme zmíněný materiál s nejdůležitějšími argumenty pro přijetí zákona i na našem webu, a to v plném znění.

Deset důvodů proč přijmout zákon o církevních restitucích

1) Návrh zákona nenese riziko prolomení dosavadní neprolomitelné restituční

hranice.

Návrh zákona plně respektuje princip, že se nebude vydávat či nahrazovat majetek zabavený před 25. únorem 1948!

Zákon stanoví, že se napravují pouze křivdy spáchané v rozhodném období, tedy od 25. února 1948 do 1. ledna 1990. Zákon dále definuje, že za původní církevní majetek se považuje pouze majetek, které církve měly ve vlastnictví alespoň po část období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990.

V ustanoveních o vydávání majetku je pak vždy znovu výslovně uvedeno, že se vydá pouze majetek, který náležel do původního církevního majetku a stal se předmětem majetkové křivdy v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990.

Pro zvýšení jistoty bylo navíc do návrhu zákona včleněno výslovně ustanovení, že se nevydávají věci konfiskované na základě Benešových dekretů (§ 8 odst. 1 písm. h) návrhu zákona).

Kontrolu splnění toho, že se neprolamuje hranice 25. února 1948, budou provádět jednak povinné osoby (Pozemkový fond a Lesy ČR), které budou každý uplatněný nárok na vydání věci přezkoumávat a jednak pozemkové úřady, které opět budou splnění všech zákonných podmínek přezkoumávat.

Není pravda, že zařazení majetku, který podléhal revizi 1. pozemkové reformy (zákon č. 142/1947 Sb.), prolamuje hranice 25. února 1948.

Pro vrácení takového majetku platí dvě věci:

a) stát se musel stát vlastníkem až po 25. února 1948, a 

b) církvím za vyvlastněný majetek nebyla vyplacena žádná náhrada.

Zákon o revizi první pozemkové reformy byl přijat 11. července 1947, byl však

realizován až po 25. únoru 1948. Po 25. 2. 1948 komunisté tento zákon už nerespektovali a protiprávně konfiskovali majetek bez náhrady. Pokud by tedy bylo skutečně postupováno tak, jak stanovil zákon o revizi první pozemkové reformě, majetek by se církvím nevracel.

V období 1. republiky proběhla první pozemková reforma, ve které byla vyvlastněna i část církevního majetku, avšak za náhradu.

Nelze tvrdit, že postup, kdy v rozporu se zákonem není zaplacena náhrada za vyvlastněný majetek, je v pořádku a není tedy co napravovat. Argumenty ČSSD protiprolomení hranice 25. 2. 1948 nezákonný postup komunistického režimu obhajují.

Přitom u fyzických osob se majetek vyvlastněný bez náhrady podle zákona o revizi první pozemkové reformy vrátil.

Nabízí se tedy otázka, i zákon o půdě prolomil hranici 25. února 1948?

Je nezbytné upozornit, že pro přechod vlastnictví na stát bylo rozhodující až datum, kdy stát pozemky skutečně převzal, nikoli např. pouhá poznámka, že pozemky jsou podrobeny revizi pozemkové reformy. Tuto skutečnost výslovně potvrdil i zákon o půdě v § 32 odst. 2: „Za okamžik přechodu na stát nebo jinou právnickou osobu postupem podle zákona č. 142/1947 Sb. se považuje den faktického převzetí nemovitostí státem nebo jinou právnickou osobou.“

2) Podstatou zákona není jednostranné a bezdůvodné zvýhodnění církví před všemi ostatními skupinami restituentů.

Podstatou restitučních zákonů z 90. let (zákon o půdě, zákon o mimosoudních rehabilitacích) bylo odstranění spáchaných majetkových křivd formou obnovy vlastnictví k původnímu majetku. >b>Podstatnou navrhovaného zákona je narovnání vztahů mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi a nastolení kvalitativně nových majetkových vztahů mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi.

Vydání části původního majetku církví a náboženských společností je pouze jednou z částí narovnání vztahů. Je třeba si uvědomit, že zabrání církevního majetku po roce 1948 v první řadě nesměřovalo proti vlastnickému právu jednotlivých církevních subjektů, jeho vlastním cílem bylo zničení hospodářské nezávislosti církví a likvidace náboženské svobody. Právě tuto křivdu by měl navrhovaný zákon napravit.

Pokud pak konkrétně srovnáváme nároky podle navrhovaného zákona a zákona o půdě lze uvést toto:

- Podle zákona o půdě byly povinnými osobami kromě státu i obce, kraje, právnické osoby soukromého práva i fyzické osoby, podle navrhovaného zákona se vydává pouze majetek státu.

- Podle zákona o půdě se hradilo znehodnocení vydávaného majetku. Podle navrhovaného zákona se znehodnocení nehradí.

- Podle zákona o půdě se poskytovala náhrada za mrtvý a živý inventář, podle

navrhovaného zákona se takové náhrady neposkytují.

- Podle zákona o půdě se poskytovaly náhrady pokud na původních pozemcích

existovaly trvalé porosty, podle navrhovaného zákona se takové náhrady neposkytují.

Navíc na rozdíl od restituentů, kterým byl majetek vrácen už v 90. letech, církve

nemohou 20 let čerpat ze svého majetku žádné výnosy. Jenom výnosy z církevních lesů za tu dobu dosahují miliardových hodnot.

3) Největším vlastníkem nemovitého majetku se po schválení zákona nestane cizí stát Vatikán.

Vládní návrh zákona o církevních restitucích se týká církevních právnických osob celkem 17 církví, z nichž katolickou církev reprezentují Církev římskokatolická a Církev řeckokatolická. Zbylých 15 církví nemá na Vatikán, podle mezinárodního práva je přesnější výraz Svatý stolec, žádnou vazbu. Návrh zákona se o něm vůbec nezmiňuje.

U církví římskokatolické a řeckokatolické bude majetek vrácen pouze konkrétním církevním subjektům( tj. farnostem, biskupstvím, řádům, charitám apod. ), nikoli Svatému stolci. České církevní právnické osoby budou s majetkem, který jim bude vrácen, disponovat podle svého uvážení a schopností.

Restituovaný majetek bude církvemi bezpochyby využit jednak na duchovní, jednak ostatní služby, zejména charitativní, kulturní, společenské, školské apod., a to především v místech, kde církve působí, tedy pro konkrétní občany České republiky, pro rozvoj obcí, sociální projekty a další věci.

4) Rozsah vydávaného majetku

Zákon předpokládá, že se církvím vydá cca 200 tis. ha naturálně a 61 tis. ha se

finančně nahradí.

Ve srovnání s vracením majetku podle zákonů z 90. let se však jedná o malé

množství majetku.

Podle zákona o půdě se fyzickým osobám vydalo cca 1 400 tis ha půdy. Pokud jde o obce, těm se vrátilo jenom lesní půdy cca 400 tis. ha. Pozemkový fond pak v letech 1999 – 2010 prodal 525 tis. ha státních pozemků.

Podle zákona může být církvím vrácen pouze majetek, u kterého církev prokáže, že ho církevní subjekt vlastnil v období 25. 2. 1948 – 1. 1. 1990.

U každé žádosti o vydání bude pozemkový úřad provádět srovnávací sestavení parcel, to znamená že porovnává údaje z pozemkového katastru, který platil v roce1948 z údaji z dnešního katastru nemovitostí. Stejné postupy platily i v případě zákona o půdě.

Možné chyby eliminuje postup, kde bude každé vydání zemědělské nemovitosti

prověřovat pozemkový úřad a katastrální úřad. Pokud by přesto tyto záruky selhaly, může stát (povinná osoba) napadnout vydání nemovitosti u soudu.

5) Finanční náhrady

Finanční náhrada (59 mld. Kč) představuje paušální náhradu za majetek, který nebude vydán. Jedná se o majetek, který dnes vlastní obce, kraje, soukromé fyzické a právnické osoby nebo státní subjekty mimo Pozemkový fond a Lesy ČR.

Finanční náhrada byla vypočítána tak, že se od celkové hodnoty původního

církevního majetku (134 mld. Kč) odečetla hodnota původního církevního majetku, který může vydat Pozemkový fond a Lesy ČR (75 mld. Kč), tedy 134 mld. Kč – 75 mld. Kč = 59 mld. Kč.

Konkrétní případy majetku, který je zahrnut ve finanční náhradě:

Nemocnice Valtice – vlastní Město Valtice

Nemocnice Na Františku – vlastní Hlavní město Praha

Statek Nebušice – vlastní Hlavní město Praha

Zámek Řevnice – vlastní obec Řevnice

Zámek Horní Dunajovice – vlastní obec Horní Dunajovice

Zdravotní středisko Horoměřice – vlastní Středočeský kraj

Střední odborná škola vinařská ve Valticích – vlastní Jihomoravský kraj

Býv. Arcibiskupské gymnázium v Praze Bubenči – vlastní stát (MV ČR) Statek Horoměřice – vlastní společnost Agrivep, a. s.

Vládní komise (ministr zemědělství, ministr kultury a ministr financí), nechala údaje o rozsahu historického církevního majetku prověřit.

a) Údaje byly konfrontovány s údaji od dotčených státních orgánů a podniků(zejména Pozemkového fondu ČR a Lesy ČR).

b) Hodnověrnost databáze jednotlivých položek původního církevního majetku byla prověřena nezávislou poradenskou firmou Ernst & Young.

c) V roce 2011 Ministerstvo kultury provedlo ve spolupráci s Národním archivem rozsáhlé šetření archivních materiálů k rozsahu historického církevního majetku. Vycházelo se z především z údajů z období 1. republiky, údaje z období 1945 - 1948 jsou neúplné a značně nespolehlivé. Výsledky šetření jsou uveřejněny na internetových stránkách Ministerstva kultury.

Není jasné jaké zdroje pro své údaje o rozsahu původního církevního majetku

používají kritici návrhu. Pokud používají údaje o církevním majetku pro první pozemkovou reformu prováděnou v letech 1919 – 1938, je nutné upozornit, že tato čísla zahrnují pouze pozemky církevních velkostatků, pozemky farností (40 - 50 tis. ha) v těchto číslech zahrnuty nejsou.

Pokud citují čísla uváděná pražským arcibiskupstvím z roku 1948, pak je nutné uvést, že se jedná o aproximativní, tedy přibližný, odhad pražského arcibiskupství datovaný ze 26. února 1948, tedy den po komunistickém převratu. Údaj se uvádí za celou římskokatolickou církev jako celek, bez bližší specifikace. Neopírá se o údaje z pozemkových knih, není jasné, zda je v součtu zahrnut majetek v tzv. národní správě atd. Vzhledem k tomu nelze odhad nijak ověřit. I okolnosti jeho vzniku zpochybňují hodnověrnost v něm uváděných údajů.

6) Stanovení výše finanční kompenzace

Byly použity tržní ceny, aby výsledné ocenění představovalo spravedlivou hodnotu majetku, který byl církvím v minulosti protiprávně odebrán, a se kterým v důsledku toho nemohly nakládat a mít z něj užitky.

K ocenění majetku původně vlastněného církvemi a náboženskými společnostmi nelze přistupovat stejně jako v případě ocenění podle zákona o půdě.

Podle zákona o půdě se v případě, že nebylo možné vydat původní nemovitost, vydávali náhradní pozemky. Jen ve výjimečných případech se nevydávaly náhradní pozemky a místo toho se vyplácela finanční náhrada (pouze v 10 % nebylo možné vydat původní nemovitost, a z těchto 10 % pouze 7 % dostalo finanční náhradu).

Jelikož v roce 1991, kdy byl zákon o půdě přijímán, trh s půdou vůbec neexistoval, nebylo možné pro finanční náhrady použít spravedlivější tržní ceny. Jediné co bylo použitelné byly tedy úřední ceny, a to podle tehdy platné vyhlášky Ministerstva financí č. 182/1988 Sb. Tato vyhláška však už byla před více než 20 let zrušena.

Určit finanční náhradu podle předpisu, který už dávno neplatí, by bylo zjevně nespravedlivé a bylo by úspěšně napadeno u Ústavního soudu jako výraz libovůle zákonodárce. Bylo možné hovořit o spáchání nové křivdy na straně církví a náboženských společností.

7) Církevní restituce zvýší zadluženost české státu

Za nevydaný majetek bude církvím vyplacena náhrada ve výši 59 mld. Kč. Tato částka bude splácena po dobu 30Gti let ve výši cca 2 miliardy ročně (to jsou necelé dvě tisíciny státního rozpočtu). Tato částka představuje hodnotu církevního majetku, který po provedení „církevních restitucí“ zůstane stávajícím držitelům bývalého církevního majetku. Ihned s platností zákona bude odblokováno 44 % historického církevního majetku (v hodnotě 59 mld. Kč), s nímž zejména obce budou moct nakládat ve prospěch svých území.

V roce 2011 bylo podle zákona o hospodářském zabezpečení církví vynaloženo na církve v cca 1,45 mld. Kč, a to převážně na platy duchovních. Do roku 2014 však platí Deklarace shody, ve které se církve zavázaly, že nebudou požadovat další prostředky na nové duchovní.

Po skončení Deklarace shody se tak částka 1,45 mld. Kč určitě zvýší. V rozpočtu na rok 2015 již Ministerstvo kultury počítá s částkou 1,7 mld. Dále hrozí, že na financování státem mohou dosáhnout i další církve, což znovu náklady státu podstatně zvýší. Zákon o majetkovém vyrovnání zákon o hospodářském zabezpečení církví ruší.

Majetkové vyrovnání se proto státu z dlouhodobého hlediska vyplatí.

V roce 2007 byla tehdejší sněmovní komisí zadána studie Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické k porovnání státních výdajů na církve a výnosů, o které církve přišly.

Podle této studie výdaje vynaložené v letech 1948 – 2007 na církve ze státního

rozpočtu činily 60,6 mld. Kč. Nerealizované výnosy církví z jejich původního majetku a z patronátů, které přešly na stát, pak činily ve stejném období 229,2 mld. Kč. Z toho roční výnos ze zabraného církevního majetku je cca 3 mld. Kč ročně. Celkem činí saldo ve prospěch státu 168,6 mld. Kč.

8) Změní zákon o církevních restitucích politické poměry v zemi ve prospěch spíše konzervativních sil a přispěje ke změně charakteru českého státu tak, že ohrozí jeho stávající občanskou nekonfesní podstatu?

Nelze někomu nevrátit majetek jen proto, že zastává jiné názory. To je v právním státě absolutně nepřípustné.

Pokud jde o nekonfesní podstatu státu, tak opak je pravdou. Zákon nekonfesnost státu daleko více podpoří, dnes stát u 17 církvím z 33 registrovaných církví hradí výdaje na jejich duchovní. Existuje tedy finanční provázanost mezi státem a některými církvemi. Zákon o majetkovém vyrovnání tuto finanční provázanost odbourává. Církve a stát budou vzájemně hospodářsky nezávislé.

9) Dohled nad církevním majetkem

Je pravda, že za 1. republiky stát vykonával dohled nad církevním majetkem, ale pouze tehdy, když tento majetek dosahoval určité hodnoty. Pokud církev chtěla takový majetek prodat, musela získat státní souhlas. Církve však zároveň měly určité výhody, např. existovaly tzv. patronáty, tedy závazky většinou měst, zemí či soukromých osob, že budou zajišťovat údržbu určitého kostela a jeho fungování. Rovněž existovala tzv. kongrua, kdy stát dorovnával příjmy duchovních na určitou úroveň.

Nyní platná Listina základních práv a svobod stanoví, že stát se nesmí vázat na žádné náboženské vyznání a že církve jsou na státu nezávislé a spravují si své záležitosti nezávisle na státních orgánech. Proto dnes není možné obnovit ani dohled nad církevním majetkem ani patronáty, jinak bychom Listinu základních práv a svobod porušily. Dnes se již nemůžeme vracet do právního stavu, jaký panoval za Josefa II či za 1. republiky.

10) Zátěž pro budoucí generací plynoucí ze zákona o církevních restitucích

Tento stát je nástupcem bývalého československého státu, který církevní majetek v rozporu se svými vlastními zákony zabíral. I dnešní Česká republika na tomto majetku hospodaří a čerpá z něho výnosy, které Národohospodářská fakulta VŠE odhadla na cca 3 mld. Kč ročně.

Stejně lze argumentovat, zda je spravedlivé, že dnešní i budoucí generace platí a budou platit za ztráty vytunelovaných bank (např. Investiční a poštovní banka).

Komentář k návrhu ČSSD - financování církví z výnosu speciálního veřejnoprávního fondu, spravovaného církvemi, do něhož by byl převeden bývalý církevní majetek.

Vytvoření fondu z původního církevního majetku přináší několik problémů:

a) nejasný rozsah majetku spravovaného fondem.

V současné době jsou vlastníky historického církevního majetku především stát, ale také obce, kraje nebo osoby soukromého práva.

b) Nejasná správa majetku fondu.

Nikdy nebyl předložen návrh formy správy majetku fondu, podíl jednotlivých církví a náboženských společností při rozhodovacích procesech nebo definice kontrolní role státu při nakládání s kmenovým majetkem fondu.

c) Nejasné rozdělení výnosů/ztrát fondu mezi jednotlivé církve a náboženské

společnosti.

Podíl Církve římskokatolické na původním církevním majetku je cca 98 %. Nekatolické církve a náboženské společnosti by tak bez dalších státních dotací nemohly fungovat. Vládní návrh zákona o majetkovém vyrovnání naproti tomu samofinancování nekatolických církví a náboženských společností zajišťuje(podíl nekatolických církví a náboženských společností na finanční náhradě dosahuje 20 %).

d) Nemožnost finanční odluky od státu.

Do fondu by mohla být převedena pouze část původního církevního majetku. Velká část původního církevního majetku, která dnes patří soukromým osobám, by do fondu být převedena nemohla. Také pozemky, které byly po zestátnění zastavěny, by nemohly být zařazeny do jmění fondu. Sporné zůstává zařazení původního církevního majetku, který nyní patří obcím a krajům. Výnosy fondu by proto nebyly schopny zajistit samofinancování církví a náboženských společností.

Stát by zřejmě musel činnost církví a náboženských společností dotovat z vlastních prostředků, a to zvláště v případě deficitního hospodaření fondu. To by byl fakticky návrat do stávajícího stavu, kdy jsou duchovní církví a náboženských společností se „zvláštními právy“ placeni státem.

Pokud by stát dorovnával 17 církvím a náboženským společnostem nízké či dokonce záporné výnosy fondu, nutně by se otevřela otázka diskriminace dalších církví a náboženských společností, které by rovněž požadovaly financování státem. Výdaje státu by se tím dále navýšily.

e) Idea fondu byla církvemi a náboženskými společnostmi odmítnuta.

Zřízení fondu by bylo nutné provést v rozporu s vůlí církví a náboženských společností, které o řešení svých majetkových nároků tímto způsobem nežádají.

Je velice pravděpodobně, že by se církve a náboženské společnosti začaly domáhat vlastnického práva ke svému historickému majetku soudně.



22. 06. 2012, TS ČBK