Úcta k Bohu a jeho stvořeníK nejčastěji vznášeným námitkám vůči křesťanství patří výhrady týkají se problematiky jeho vztahu ke světu. Boží výzva podmaňte si zemi z první kapitoly knihy Genesis (Gn 1,28) bývá označována za příčinu nadřazeného, sobeckého vztahu člověka k přírodě. Zaměření k Bohu jako cíli lidského života je zas vykládáno jako útěk ze světa, jako jeho znevažování a podceňování či rezignace na pokrok. Nemůžeme popřít, že bychom se s takovými projevy v dějinách křesťanství nesetkávali. Jedná se však o karikaturu, nikoli o autentické křesťanství.
Svět je pro křesťana v první řadě Božím stvořením, darem, jejž má moudře spravovat a chránit. Podmaňte si zemi není výzvou k bezuzdnému, svévolnému plenění, je to povolání k zodpovědnosti za vše stvořené. Zaměření k Bohu a věčnému životu je respektováním řádu stvoření, kde všechno má své místo a svůj smysl a každá oblast je plně uznána ve svých nárocích.
Jedním z vynikajících svědků a učitelů křesťanského přitakání ke stvoření je svatý Tomáš Akvinský, jehož liturgickou památku Církev v tomto týdnu slaví. Tomáš upozorňuje na vzájemnou provázanost, vztahovost Boha, člověka a stvoření. Obhajuje kladný postoj ke světu: všechny stvořené věci a živé bytosti jsou svou přirozeností dobré (Bůh viděl vše, co učinil, a bylo to velmi dobré, Gn 1,31). Tato vnitřní dobrota stvoření zahrnuje i materiálnost světa a tělesnost člověka. Duše spojená s tělem je podobnější Bohu než duše od těla oddělená, člověk je povolán směřovat k Bohu tělem i duší, jako duchovně-tělesná bytost, a to spolu s celým stvořením. Tomáš dokládá, že není lhostejné, jak kdo smýšlí o stvoření: omyl ve vztahu k stvořenému totiž vede k chybným úvahám o Bohu.
Provázanost Boha a stvoření však jde ještě mnohem dál. Bůh není pouze stvořitel, transcendentní protějšek světa. Je také vykupitel, vtělený Bůh, jenž vstoupil do světa: stal se člověkem. Lze si snad představit niternější souvislost Boha, člověka a stvoření?
Křesťanské zacílení na Boha ve své ryzí podobě se nikdy nemůže odvrátit od stvoření, vést k pohrdání světem a jeho zneužívání pro vyšší cíle. Otevřenost k nadpřirozené výzvě neruší, nýbrž podtrhává a správně uspořádává závazky k všemu stvořenému. To naopak právě odklon od Boha a ztráta zaměření k věčnosti pokřivuje vztah ke světu. Člověk, který se staví na místo Boha, který víru v něj zaměňuje za pověru ve všemocný technický pokrok a svůj cíl nevidí ve věčné blaženosti, nýbrž v časném uspokojování potřeb, se stává nepřítelem stvoření.
Nezbytnost vírou osvíceného, vyváženého vztahu ke stvoření vyzdvihuje ve svém letošním poselství k Světovému dni modliteb za mír také Benedikt XVI. Varuje před absolutizací přírody, stejně jako před absolutizací techniky, které ve svém důsledku vedou k útoku na samotnou lidskou důstojnost: Vše, co existuje, patří Bohu, který to svěřil lidem, ale nikoli proto, aby s tím nakládali svévolně. Když se však člověk stává náhražkou Boha, místo aby plnil úlohu Božího spolupracovníka, působí nakonec vzpouru přírody, která je jím více tyranizována než spravována. Člověk tedy má povinnost vykonávat zodpovědnou vládu nad stvořením, chránit je a obdělávat.
Benedikt XVI. upozorňuje, že ochrana stvoření je nezbytná pro mírové soužití lidstva. Vyzývá k obnově a posílení svazku mezi člověkem a životním prostředím, který má být obrazem stvořitelské lásky Boží Boha, v němž máme svůj původ a k němuž směřujeme. Všem lidem adresuje naléhavou výzvu: Chceš-li být tvůrcem míru, ochraňuj stvoření.
Dagmar Kopecká
Vydáno: 28.01.2010 20:29, Zdroj: [vytisknout]
[přeposlat] [sdílet na Facebook]
| Další zprávy |
 | Moralizování a údivJe to třiatřicet let, co si Vladimír Neuwirth do svého deníku Vcházení do Evropy zapsal: Moralizování spočívá v stálém rozčilování nad životem a jednáním druhých. Pravý náboženský duch spočívá v údivu, že Bůh odpustil mně. Jádrem naší postní cesty k Velikonocům − někteří ji nazývají dobou světlého smutku, spasitelnou, prodchnutou světlem shůry, Zmrtvýchvstáním − je obrácení a uvěření Evangeliu. Je to stále nové obrácení a uvěření.»»»
|
|
|
